Jde o celoroční program, který jsme zahájili ve školním roce 2007/08. Jde o povinnou aktivitu. Spolupráci s městskou policií jsme využívali i v předchozích letech, ale pouze nepravidelně a společné preventivní aktivity jsme neměli zpracované do celoročního programu.
Cíl programu: Preventivní působení na děti v oblasti prevence rizikového chování a rozvoje jejich osobnosti.
Metody, techniky, obsah: teorie, nácvik, prožitkové aktivity, hry s terapeutickým potenciálem, využití skupinové dynamiky, zásady pro práci s dětmi ADHD.
Personální zajištění: program vedou společně psycholog a vychovatel skupiny ve službě.
Místo: terapeutická místnost, externí aktivity dle náplně Městská policie Přerov.
Motivace, odměna pro děti:
Interní témata: Vybíráme ve spolupráci s dětmi na prvním setkání na základě otázek: „Na co se společně v preventivním programu zaměříme? Co si myslíte, že vám moc nejde, a mohlo by se nám společně podařit to zlepšit? Co chcete a myslíte si, že můžete u sebe změnit, když se všichni budeme opravdu snažit?“
Odpovědi dětí jsou podkladem pro konkrétní témata, která dělíme do jednotlivých bloků.
Externí témata: Domlouváme na osobní schůzce s pracovníky oddělení prevence na Městské policii v Přerově.
Zároveň touto cestou chceme vyjádřit díky pracovníkům prevence Městské policie v Přerově za výbornou spolupráci.
Organizačně jde o ucelený celoroční program s dětmi, který patří mezi povinné aktivity. Program jsme zahájili ve školním roce 2008/2009.
Personálně je program zajištěn spoluprací psychologa a vychovatele skupiny.
Metody a prostředky: edukace, nácvik, kruhové rozhovory, arteterapie, hry s terapeutickým potenciálem, relaxace a řízená imaginace, reflexe, sebereflexe, cílená zpětná vazba, intervize
V dnešním světě, v prostředí komplikovaných sociálních podmínek a mezilidských vztahů už jedinci nevystačí dobře osvojené množství informací, poznatků a vědomostí a ani to, jak tyto znalosti a poznatky prakticky v každodenním životě využít. Především potřebují se více dozvědět sami o sobě - kdo jsou, jací jsou, jak je vnímá jejich okolí, jakou roli mají ve svém sociálním prostředí, jak většinou řeší své problémy, jaké mají potřeby a přání, jaké cíle a aspirace si formulují a jaké jsou jejich osobní předpoklady pro dosažení těchto cílů.
Podle celosvětového trendu mají naše děti mnohem více citových problémů než předchozí generace, častěji trpí osamělostí a depresemi, jsou zlostnější, neposlušnější, nervóznější, impulzivnější a agresivnější. Tento trend se jeví jako reakce na rozpad etických norem společnosti v souvislosti se změnou společensko-ekonomických podmínek po roce 1989. Konkrétními pozorovatelnými projevy jsou pak větší množství agrese, násilí, zhoršené chování dětí, kriminalita, drogy a všeobecná nesnášenlivost. Moderní svět je plný konfliktů, frustrací, zátěží a rizik. Pokud se výchovou nepodaří zvládnout citovou stránku osobnosti, potom nedostatek emoční inteligence vystaví člověka velkým rizikům - depresím, projevům surového chování, užíváním drog, různým psychosomatickým poruchám a nemocem, konfliktům, projevům chování nebezpečného sobě nebo okolí.
Přestože život člověka je život emoční, je citová výchova v současné době v rodině, škole i společnosti zanedbávána. A přitom jsou to právě city, které nás pudí k našemu jednání, rozhodují, jak vnímáme svět, a v důsledku toho určují kvalitu našeho života. City by neměly být potlačovány ani přeháněny, jejich projevy by měly být přiměřené situaci. I negativní emoce mají své místo v životě jako nezbytný protiklad k těm pozitivním. Rozhodně se jim však člověk nesmí poddávat víc, než je vhodné. Způsoby projevování citů na veřejnosti se liší od kultury ke kultuře. Všude však hraje nesmírně důležitou roli „emoční přenos“ čili nakažlivost emocí. Při každém setkání vysíláme emoční signály, které ovlivňují lidi kolem nás.
Emočně výraznější jedinec tak může i nevědomky přenést svou náladu na svůj protějšek a dochází k synchronizaci nálad, a to jak v pozitivním, tak i v negativním směru. Lidé se silně rozvinutou sociální inteligencí, ale nedostatečným ohledem k vlastním citům a zájmům jsou „společenskými chameleony“ – chovají se tak, jak to jejich současnému společníku, pracovnímu kolektivu nebo okolí vyhovuje, přejí si se všemi vycházet. Proto jsou oblíbeni, avšak díky své „bezpáteřnosti“ mají problémy navázat hluboké a dlouhodobé vztahy. Nácvik sociálních dovedností a komunikace a učení se „vyjít s druhými lidmi“ proto nestačí, pokud nejsme v souladu s vlastními potřebami, emocemi a dalšími osobnostními faktory.
Spokojený a dobře prožitý život závisí nejen na tom, jak dokážeme vycházet se svými bližními i dalšími lidmi ve svém okolí, ale i jak se dokážeme vyrovnávat s tragédiemi, které jsou nezbytnou částí života, s překážkami, které se nám staví do cesty, jak jsme v souladu sami se sebou a svým prožíváním, jestli dokážeme nalézt a udržet lásku a dokážeme se radovat ze života takového, jaký je. Jinak řečeno závisí na naší emoční inteligenci. Emoční inteligence je částečně dána geneticky, ale především je silně ovlivněna výchovou, a lze ji rozvíjet v kterémkoliv věku. Kvality emoční inteligence se ukazují jako dlouhodobě se vyvíjející, naučitelné. Schopnost sebeovládání se pod tlakem motivace zvyšuje stejně jako schopnost interakce a míra společenské adaptace.
S pojmem emoční inteligence se u nás setkáváme stále častěji v odborné literatuře i v praktickém použití v rámci intervenčních programů od roku 1997, kdy publikoval Daniel Goleman svou knihu Emoční inteligence, ve které ji definuje jako schopnost:
5 hlavních oblastí emoční inteligence, které jsou důležité pro život jedince, a je dobré děti v rámci výchovného procesu učit:
Účinnost programu chceme dosáhnout zaměřením se na: